Deník Expedice Slovensko 2007

V noci na pondělí se Petr příliš nevyspal. Jednak jej rušilo Martynovo procítěné chrápání, hlavně ho však trápil fakt, že staré električky byly tak nablízku! Div, že při prohlížení Crossem ukořistěných záběrů nezkropil jeho fotoaparát proudem slz. Proto bylo na bojové poradě pondělního časného ráno rozhodnuto, že je třeba Petrovy touhy ukojit. Vypravili jsme se tedy do Popradu znovu a tentokrát rádoby oficiálně coby "delegácia z Prahy". Překvapivě ani nemuselo dojít na pět v českých na stole či nějakou tu rybu, abychom se do areálu díky ochotnému vrátnému propašovali. A stálo to za to, protože scenerie čtyř odstavených souprav byla velkolepá. Očekávaná kanibalizace vybavení se překvapivě nekonala, byť se zub času na vozech odstavených pod širým nebem již lehce projevuje. Ve vnitřním vybavení dvou nejzachovalejších jednotek sloužících zřejmě jako přednostní provozní záloha se překvapivě uplatňují takové prvky jako jednořádkové BUSE transparenty nebo označovače Mypol.

Nabaženi intenzivním zážitkem jsme se rozjeli za další částí tatranských impresí. Druhé dnešní zastavení však patřilo motorové trakci, konkrétně našemu dispečerskému vozidlu, které bylo zachyceno spolu se svým dmoucím se majitelem pod majestátným panoramatem Lomnického štítu. V Tatranské Lomnici jsme se při parkování ruče vyhnuli dalším parkovacím drábům a vydali se druhou električkovou větví do Starého Smokovce, kde je vedle nádraží hlavním magnetem standardního šotouše pozemní lanovka na Hrebienok. Disproporce mezi jízdným nahoru a dolů a samozřejmost pořízení záběrů na trati nás přiměla vystoupat přímo po tělese dráhy směrem vzhůru. Zhruba dvoukilometrová délka trati a pouhé dvousetmetrové převýšení však při pohledu na okolní štíty staví naší případnou únavu po absolvování trasy do ryze humorné roviny.

Obsluha dráhy předvedla pro Pražana ne zcela typickou operativnost (nebo spíše obchodnického ducha, o čemž svědčí i nekřesťanské jízdné), když při dlouhých frontách návštěvníků u dolní stanice zkrátila interval z plánované půlhodiny na zhruba třetinu. Tento fakt potěšil zejména šotící trio, které tak při čilém provozu na dráze nemělo čas na provádění výtržností a vylomenin, ale soustředilo se na pořízení efektních záběrů. Dolní část lanovky po výhybnu také vede v polomovém pásmu, a proto to nebylo nic extra náročného. Naši bedlivou pozornost stihly odpoutat snad jen trsy lesních jahod mezi kolejnicemi, které tam získaly opravdu nečekaný šmak. Někdy jsme stačili poznamenáni chuťovými zážitky sotva uskočit.

Na Hrebienku jsme se nestačili divit raným snahám stavitelů lanovky, jejichž původní záměr plánoval v další etapě prodloužení dráhy ještě o 1200 nadmořských metrů výše na temeno mohutného Slavkovského štítu. Podařilo-li by se, Slovensko dnes vlastní ne-li světovou, pak jistě alespoň evropskou raritu.

Martynovi se tu také povedl kousek takřka husarský: svést (na scestí) zbylé dva členy výpravy a dopřát jim i sobě přírodní zážitek v podobě návštěvy Studenovodských vodopádů v dolině pod Hrebienkom. V kombinaci s dávkou točené Kofoly ve stylové Bilíkově chatě to oba kvitovali s povděkem. Sjezd typickými červenými vozy lanovky (které budou příští rok nahrazeny německou proveniencí, staromilecky řečeno možná až přehnaně futuristickou) a focení električek ve známém esíčku pod smokoveckou zastávkou "Krásná vyhliadka" (vskutku) spolu s návratem do Tatranské Lomnice zakončily první část dne.

O tom, jak je svět malý, jsme se názorně přesvědčili nad kotlíkovým gulášem v lomnické nádražní restauraci. Po chvíli si k nám přisedl starší manželský pár, o jehož mužské polovici Petr později tvrdil, že mu byla hned povědomá. Chvíle nezávazné konverzace stačila na to, abychom zjistili, že manželé Hrabovi patřili před odchodem do důchodu coby řidič a průvodčí mezi zasloužilé zaměstnance provozovny Motol...

Zdá se vám předchozí líčení poněkud přízemní? Přenesme se tedy do výšin, přesněji řečeno po stezce zavalené sesuvem půdy k původní dolní stanici visuté lanovky na Skalnaté Pleso (a dále na Lomnický štít). Již několik let neprovozní úsek zůstává ohledně strojního vybavení v dobrém stavu, lana jsou stále natažena, leč na kabině odstavené v dolní stanici a na stanici samotné již zub času nemilosrdně pracuje.

Osobité líčení následující situace jistě bude adminem prudce cenzurováno, přesto jí popíšu v barvitých odstínech: Inu, Petr má rád velké věci, jejichž výčet snad ani není potřeba uvádět. Proto zrcadlům jeho foťáku nesměl zůstat utajen jeden z vysokých sloupů oné lanovky. Martyn s Mr. Crossem se k situaci zachovali poněkud ležérněji (chtěje se opět vyvarovat tzv. STF: "syndromu totožných fotografií") a čekali. Čekali. Tvrdli. Pařili se. Trpěli. Skomírali… A ve jménu nesnesitelné lehkosti bytí se vydali napřed., směrem k novější a hlavně provozní kabinkové lanovce, jejíž dolní stanice leží opodál. Po chvíli se v dáli za nimi zjevila oranžová postava pana Petra. Skvrny na Slunci či snad disputace nad ekonomickými problémy Burundi jedině mohla způsobit, že admin prudce gestikulující duo neviděl, a obrátiv se, zmizel na druhé straně. Možná dobře, neboť by nervově nemusel vydržet pohled na ceník lanovky. Vklad ruského kapitálu do tatranských lanových drah totiž zatím zapůsobil pouze na cenu jízdného, kterážto nyní činí v případě zpáteční cesty z Lomnice až na Lomnický štít necelých 900,- Sk. Návrat k vozu nicméně skončil happyendem: Petr stepující u vozu se nás snažil upejpat jakousi časovou smyčkou, která ho přepadla při intenzivním sběru malin v podsloupí. A tak měla horská služba po výjezdu...

Letmý pohled do mapy vzrušil všechny zúčastněné. Vždyť další putování mířilo do tajemného a bájemi opředeného kraje, který neopomene zmínit jediný průvodce adrenalinovými zážitky. Ano, východní Slovensko nám otevíralo své brány. První střet s ním byl však veskrze poetický, neboť malebné siluety Spišského hradu nebo středověkého města Levoča se zvěstmi o místní krajině prudce kolidovaly. Očekávané černo nás zahalilo pouze v asi pětikilometrovém tunelu Branisko. Jó, o slovenských tunelářích se holt vždycky mluvilo pouze v superlativech.

Košice přivítaly cestovatele malebnou panelovou siluetou sídlišť. Den se již chýlil ke konci a tak jsme horečně prahli po další ze sítě příjemných ministerských ubytoven, které se zřejmě rekrutovaly ze skladišť kalašnikovů. Hledat však ve více než dvousettisícovém městě při absenci pořádné mapy tu správnou ulici se ukázalo jako zajímavá zkušenost. Zřejmě nadpřirozený jev (říká se tomu Martynův instinkt) zapůsobil to, že se Cihlička náhle zjevila v hledané ulici před ubytovnou.

Na noční tah městem jsme byli doplněni panem inženýrem MOpem, který toužil ještě s kolegou Rudolfem také okusit taje východu, ovšem z důvodu vyčerpání kapacity Cihličky (náš čtvrtý nešotoušský člen opustil z rodinných důvodů výpravu v Tatrách) přijel vlakem stíraje nohama rosu na kolejích.

První ostrý kontakt s košickými tramvajemi proběhl záhy po opuštění ubytovny, kdy jsme na náměstí Maratónu Míru zjistili, že vozy tady kolejivo vymetají tak, aby pozice "čistič výhybek" nemusela v rámci restrukturalizace v místním podniku vůbec existovat.

Košice se mají brzo stát pravým evropským městem kultury, důsledkem čehož je jim nutno přičíst k duhu velmi pěkně upravené centrum, zejména Hlavní ulici, kterou harmonicky doplňují koleje koňky doplněné vodním žlabem a zajímavě řešená barevná fontána, proti níž je ovšem ta pražská Křižíkova hadr.

Mr. Cross byl ovšem jako na trní. Fakt, že si coby řidič výpravy dnes výjimečně mohl dopřát alkoholové opojení, ho táhl vpřed. Zlatý Bažant rázem ztratil přízvisko nepitelné stoky, a tak jsme zakotvili v jedné zahradní pizzerii na korzu…

EDIT: Výtržnosti, které jsme při návratu na ubytovnu prováděli, se pisatel svěřit papíru zdráhá a nechá je na bujné představivosti čtenářově. Jen si dovolím vypíchnout, že pan MOp působil po pár Fantách veseleji než ostatní účastníci po pár pivech. Otázkou zůstává, zda tak nepůsobil jen na ony účastníky, kteří pivo požili. Dobrou veselou noc!

Studenovodský vodopád