Když se řeklo Oerlikon...

Jeho dny byly sečteny v roce 2012. Jeden historický kus s originálním švýcarským výrobním štítkem byl věnován střešovickému muzeu a jeden repasovaný provozní kus je připraven v záloze pro pozdější uvažovaný funkční model čepové výhybky s elektrickým ovládáním (včetně ovládací a signalizační skříně). Všechny ostatní přestavníky, včetně opravárenského zázemí, jež bylo zrušeno v souvislosti s vystěhováním provozovny Vrchní vedení z areálu na Orionce do Ústředních dílen v Hostivaři, již odvál prach zapomnění.

Přesto stojí za to si jej připomenout. Pro základní představu funkce elektromagnetického přestavníku použijeme nákres z hloubi minulého století, nicméně princip zůstal zachován do dnešních dnů. Z nákresu je zřejmé, že k přestavění výhybky nebylo nutné žádné speciální přídavné zařízení, postačil pouhý impuls z trolejového stavěcího kontaktu. Jak však docílit toho, aby se jedním impulsem výhybka přestavovala střídavě do obou směrů, což možná mnohým vrtá hlavou, se pokusíme vysvětlit pomocí následujících obrázků a textu:

Přívodem napětí (impulsem ze stavěcího trolejového kontaktu výhybky) do cívky (2) přívodními kabely (1) dojde ke vtažení jádra cívky (3) a tím i táhla jádra (4) směrem k přestavovací hřídeli (5) a pomocí mechanismu, popsaného u obrázku 2 se tento pohyb přenese na táhlo výhybky (6), jež je pro zjednodušení zakresleno jako přímo napojené na hlavici přestavovací hřídele (5). Ve skutečnosti je mezi těmito dvěma částmi použito ještě další podélné táhlo usazené druhým koncem v pevné kulise přestavníkové skříně, čímž je dosaženo přímočařejšího pohybu táhla výhybky a zvýšení přestavovací síly, zároveň toto podélné táhlo nese pružné kontakty pro signalizaci postavení výhybky.

Přestavník byl v přestavníkové skříni upevněn čtyřmi šrouby M18 pomocí upevňovacích patek (7), šroub v čelní části přestavníku (8) kryje tlačnou pružinu blokovacího válečku, jenž zamezuje volnému pohybu přestavovací hřídele a zajišťuje ji v krajních polohách. Menší šroub na spodní části čela přestavníku (9) slouží k vypouštění staré olejové náplně. K napouštění čerstvého oleje slouží zátka na víku přestavníku, pro zjednodušení zde není zakreslena. V olejové náplni je přímo uložena přestavovací hřídel (její spodní část) a pouzdro vodítka čepu hlavice táhla jádra (rovněž není zakresleno), ostatní části mechanismu jsou mazány rozstřikem oleje uvnitř přestavníku při pohybu mechanismu. Střední část přestavovací hřídele je otočně upevněna vodítkem hřídele s bronzovým pouzdrem (také nezakresleno), toto uložení je mazáno z vnější strany víka přestavníku Staufferovou maznicí. Posledním nezakresleným dílem přestavníku je horní vodítko čepu hlavice táhla jádra, na němž jsou zároveň připevněny pružné ocelové pásky zamezující vyskočení vratných čepů mechanismu (viz obr. 2) a jejich přibrzdění při vratném pohybu, důležité pro správnou funkci přestavníku.

Tato funkce je (opět ve velmi přibližném nákresu) popsána pomocí obrázku 2: Při elektrickém impulsu vykonává hlavice táhla jádra (1) prudký přímočarý pohyb směrem k přestavovací hřídeli (3). S touto hlavicí otočným čepem spojený narážeč (2) pak úderem do přestavovacího čepu (5) překoná sílu pružiny blokovacího válečku (7) a svým dalším pohybem pootočí přestavovací hřídel (3) do druhé krajní polohy, v níž je pak hřídel opět zajištěna blokovacím válečkem (7). Po odeznění elektrického impulsu vratná pružina vrací jádro cívky a s ním i táhlo jádra do výchozí polohy. Při tomto zpětném pohybu již zůstává přestavovací hřídel (3) ve své nové poloze, přičemž se změnila i poloha obou přestavovacích čepů (5). Přesně daná rozteč podlouhlých otvorů pomocných táhel (4) pak neumožní narážeči (2) zůstat v původní poloze, ale pomocí vratných čepů (6) jej přesune na opačnou stranu, vstříc protějšímu přestavovacímu čepu (5). Také při ručním přestavění výhybky dojde pomocí táhla výhybky (6, obr. 1) k přesunutí přestavovací hřídele (3) do druhé krajní polohy a prostřednictvím pomocných táhel (4) i k změně polohy narážeče. V obou případech (elektrické i ruční stavění výhybky) je tak přestavník vždy připraven na další přestavění výhybky do opačného směru bez ohledu na to, v kterém směru se právě nachází.

Značnou výhodou tohoto přestavníku byla jeho relativní jednoduchost, kdy odpadaly složité elektrické obvody pro jeho ovládání a stačil jediný impuls pro přestavění do opačné polohy, než v níž se právě nacházel. Jeho největší nevýhodou bylo to, že přestavování se dělo rázy (úderem), čímž velmi trpěly mechanické části přestavníku, nejvíce přestavovací čepy (5), respektive jejich pouzdra (nejsou zakresleny), uložení přestavovacích čepů v otvorech přestavovací hřídele (3), narážeč (2), ale i hlavice přestavovací hřídele (5, obr. 1), u níž docházelo často k uvolnění, přestože na přestavovací hřídeli je usazena na kuželi a zajištěna perem v drážce, to vše zajištěno maticí M27x1,5. Také u otvorů pro čepy v hlavici i v obojích táhlech výhybky docházelo postupem času k jejich nadměrnému zvětšení, což spolu s ostatními vůlemi čepových výhybek nepřispívalo k přílišné spolehlivosti tohoto systému.

Skutečným bonbónkem se pro příznivce systému Oerlikon v roce 2003 stala výstavba, byť provizorní, elektricky ovládané výhybky Na Knížecí ve směru od Anděla. Důvodem bylo objíždění tramvají ulicí Za Ženskými domovy při výluce části Plzeňské ulice, čímž se z manipulační výhybky rázem stal velmi důležitý dopravní uzel. Řešení pro urychlení provozu v těchto místech v podobě budky s výhybkářem se zřejmě neujalo pravděpodobně z personálních důvodů. Bylo tedy rozhodnuto zřídit zde přechodně elektricky ovládanou výhybku a vzhledem k charakteru stavby a z finančních důvodů se vyvoleným stal systém Oerlikon. Instalace kabelů, přestavníku i trolejových kontaktů nebyl problém, elektrické ovládací a signalizační zařízení bylo zavěšeno na dovezený provizorní mobilní stožár a výhybka obdržela číslo 128, tedy číslo výhybky z křižovatky Horní Palmovka od Invalidovny, která byla po povodních roku 2002 dlouhodobě mimo provoz. Z jakýchsi administrativních důvodů, kdy již nebylo možné tento typ elektricky ovládané výhybky v ulicích nově zřizovat, bylo tedy číslo této karlínské výhybky propůjčeno provizoriu Na Knížecí.

Nepodařilo se nám zjistit, kdy naposled byla v Praze zprovozněna nová výhybka Oerlikon (uvítáme bližší informace od pamětníků), takže tato elektricky ovládaná výhybka se přes její dočasný charakter stala skutečnou raritou. Výhybka sloužila bez problémů po celou dobu výluky a po navrácení tramvajového provozu na Plzeňskou ulici došlo k její demontáži. Veškeré trolejové armatury byly sneseny, přestavník vyjmut, mobilní sloup odstrojen a odvezen. Pro značné množství materiálu však nebylo možné vše odvézt najednou a na místě tak zůstala stykačová skříň s pojistkami. Taková ta velká šedá, zavěšená původně na sloupu... Při opětovném příjezdu pracovníků již na místě nebyla... Po delším bádání se potvrdila akceschopnost smíchovských bezdomovců. Skříň byla nalezena v nedaleké provozovně sběrných surovin...

K signalizování postavení výhybky byly v posledních letech používány dva typy světelných návěstidel. Staré skříně trojúhelníkového tvaru se dvěma šipkami a blokovacím světlem byly postupně od roku 1993 nahrazovány čtyřhrannými skříněmi, kde směr postavení výhybky signalizovaly čtyři světelné segmenty - strany čtverce postaveného na vrchol.

Vnitřní zapojení těchto návěstidel částečně zmírnilo důsledky poruch žárovek tím, že segmenty byly osvětleny více žárovkami, při poruše žárovky tedy svítila alespoň část segmentu. U trojúhelníkových skříní při poruše žárovky šipka nesvítila vůbec. Klasické žárovky (220V, 25W, E27 s předřazeným odporem nebo zapojené do série) odcházely totiž zcela nečekaně a nepravidelně.

Trojhranný typ návěstidla obsahoval 4 žárovky (včetně blokovacího světla), čtyřhranné návěstidlo v původním zapojení 16 žárovek (z toho 4 v blokovacím světle), po úpravě zapojení 14 žárovek (z toho 2 v blokovacím světle).

Ač princip přestavníku pochází údajně ze třicátých let minulého století, tvořily po mnoho desetiletí důležitou součást pražské kolejové sítě, a poslední Oerlikon statečně dosluhoval ve smyčce na Kubánském náměstí ještě v roce 2012. Pro jeho provoz, jakožto posledního veterána, dokonce musel být na poslední měsíce vydán speciální vnitropodnikový předpis, protože inovovaná verze Dopravního a návěstního předpisu pro tramvaje D 1/2 s provozem tohoto typu výhybek již nepočítala. Dne 17. září 2012 však došlo k zahoření přestavníku a jeho oprava se, s ohledem na chystanou rekonstrukci smyčky, nevyplatila. Proto museli řidiči výhybku až do 31. října 2012 přestavovat ručně.

S koncem poslední výhybky byl zrušen i příslušný vnitropodnikový předpis týkající se těchto výhybek...

Provoz na elektricky ovládané výhybce č. 044
Zrušení poslední výhybky Oerlikon