To byla paní Yvetta Špitálská...

Občas se ve vašem životě zastaví čas, hodiny přestanou ve vaší mysli odečítat sekundy, minuty a hodiny dne. Ve skutečnosti onen čas samozřejmě postupuje pořád stejně rychle (či pomalu) jako jindy, jen váš mozek tohle odmítá pochopit.

Vše, co se zdálo ještě před pár hodinami jisté se náhle rozsype jak domeček z karet. Rozlétne se na miliony prachových zrníček a zmizí v nekonečném prostoru vesmíru. Co bylo není a je těžké se smířit s tím, že vaše jistoty najednou nejsou.

Podobné pocity zažívá má mysl od pondělí 29. října 2007, kdy v mé náruči skonala ve věku 55 let moje maminka, paní Yvetta Špitálská, rozená Bártová. Že její drobné zdravotní problémy vyústí během třech týdnů v zásadní zlom mého života jsem opravdu nečekal.

Každý člověk si svou matku většinou idealizuje a většina synů a dcer by pro mámu udělala vše, co jí vidí na očích. Jenže tahle žena nebyla jen mámou, byla pro mne obrovskou kamarádkou, rádkyní v lehkých i těžkých životních situacích. Dobroty měla na rozdávání, pomáhala kde se dalo a okolí toho ledaskdy krutě zneužívalo. Jenže ona už byla taková, pokud viděla člověka ve svízelné situaci, nedokázala nepodat pomocnou ruku.

V úterý 6. listopadu 2007 se v 9:20 s mojí maminkou naposledy rozloučím nejen já a příbuzní, ale i její a mí nejbližší přátelé. Vzpomeňte na ní, prosím v dobrém, i vy, návštěvníci stránek Pražské tramvaje. S jejich startem mi velmi pomohla a nebýt jí, nikdy bych se do tohoto projektu nepustil.

Všem přátelům, kteří mi v těchto nelehkých dnech podali pomocnou ruku, povzbudili úsměvem, radou, prostým kamarádstvím touto cestou děkuji.

Čtenářům Pražských tramvají se omlouvám, že opravdu za stávajícího stavu mé mysli nepatří práce na stránkách k prvotním povinnostem, které mám.