Deník Expedice Slovensko 2007

Sobotní ráno potvrdilo Martynovi názor, že ševcovská "sekta" opravdu trpí profesionální deformací. Jak jinak si vysvětlit fakt, že duet Petr-Cross již od sedmé ranní svěže stepoval na pokoji. To Martyn potvrdil svou pověst spáče, nicméně byl nucen kvitovat fakt, že dvě ranní ptáčata ho nechala svůj mladický spánek patřičně vychutnat. Přesto však Petr na nebohého Martyna při improvizované snídani zaútočil zjevně neškodnou a takřka galantní nabídkou: zapít (možná před lety) křupavý rohlík zjemněný pomazánkou z Bánovců nad Bebravou kvalitním slovenským lahvovým mlékem. Chuť, která se však po ochutnání jediného doušku rozprostřela v ústech, nekorespondovala s ničím, co Martyn dosud pozřel. Toto první slovenské chuťové utrpení však otupil pohled na Petra, který marně "rukama-nohama" dobýval jogurt ve sklence při absenci malé lžičky. Situaci tak zachránila až lahodná buchta paní Křížové, již zmiňované mecenášky akce. (Varování: Autor předchozích řádků neručí za gastronomickou či jinou újmu při jejich čtení, zejména v době snídaně, oběda či večeře! Mlask!)

Ranní odlehčené entrée následuje veskrze suchý a strohý výčet následujících událostí. Přes první fotoflek pod trenčianským hradem dorazila Cihlička do Trenčianské Teplé, východiště to TREŽky. Už pouhá jízda podél úzkých kolejí vzbuzovala mezi členy výpravy orgastické pocity. A co teprve ta jízda… Přes padesát let starý vůz byl v interiéru vybaven luxusními BUSE transparenty a slovenské železnice nám akusticky neopomněly popřát příjemnou jízdu. Pompézní uvítání v cílových Trenčianských Teplicích připravila poněkud naddimenzovaná nádražní budova s ostrovním nástupištěm. Frekvence korzujících lázeňských hostů po městečku byla však navzdory slunnému sobotnímu dopoledni překvapivě nízká, takřka nulová. Mr. Cross to pojmenoval lapidárně: "Chcípl tady pes," pronesl dramaticky, když se vrátil z obhlídky lokality. Z nabídky místních občerstvoven jsme však posléze usoudili, že i chcíplí psi již byli vyprodáni. Hlady běsnící Petr tedy alespoň z předzahrádky jedné místní nálevny uzmul do rodinné sbírky volně ložený tuplák. O něco později mu však Martyn stižen záchvatem pubertálního rozpuku omylem zmíněný tuplák rozflákal….

Vyhladovělá skupina se tak duševně sytila šotočinnostmi v lázeňských sceneriích z nadhledu, podhledu i normálně. (A když už ani šocení nestačilo, osvěžili jsme se ryze českou bagetou zakoupenou na slovenské benzínce…) Mírnou nevýhodou místní električky je fakt, že její intervaly jsou minimálně hodinové a značná část trasy vede podél silnice. Chtějíc se vyhnout syndromu totožných záběrů, zaujal náš kvartet rovnoměrně rozmístěné pozice podél místní páteřní komunikace. Zdejší ryze puritánské obyvatelstvo však naše pózy zřejmě pochopilo jinak, a tak s výjimkou roztoužené Polky, která se poněkud nevěrohodně štramáka Péti s novými kraťásky "ptala na cestu", na nás z okének okolo jedoucích vozidel mířily pohrdavé výrazy, pěsti, sliny a další organické hmoty. Nejlépe dopadl Mr. Cross, kterého osádka Wartburgu Combi poctila hmotou, připomínající poněkud jetou huspeninu, jež (konzistenci pozbývajíc) pokryla celé jeho mužné tělo. Podělit se však odmítl.

Dalším, komu jsme zdatně lezli na nervy, byl rušnovodič električky. Situace vygradovala ve chvíli, kdy se dotyčný snažil Martyna fotícího u zastávky Kaňová srazit nárazníkem do škarpy. O něco dále se zase nezainteresovanému cestujícímu či kolemjdoucímu mohlo zdát, že Petr koštuje lokace pro coververzi kultovního dílu "Vrah se skrývá v poli" ze seriálu o majoru Zemanovi. Zatímco my jen vyměřovali ideální fotopózy, místní vetchá stařenka svážející seno nás měla za totální magory…

Vzpomínajíc na své začátky v trenčínské detektivní kanceláři "Vočko, syn a babička", zaměřila se na nás a o pár set metrů dále byla naprosto zaskočena, když se skupinka přiblížila k místní pstruhové vodě. Mr. Cross neváhal a vlezl přímo do potoka, aby pořídil unikátní záběr električky z podhledu. Stařenka však povolala místní domobranu v domnění, že narušitel loví obživu místních dolních deseti tisíc.

Hlad jsme nevyléčili ani v Teplé, kam jsme se pěšky vrátili. Zato si pořádně naběhli. V duchu hesla "Chmelomok, božský lok!", jsme chtěli alespoň zakusit údajně více než plnou chuť místní zlatavé tekutiny. Nakonec z toho vyšel překvapivě nejlépe řidič Cross popíjející prověřenou Kofolu. Teprve nedávno vyléčenému abstinentovi Petrovi to bylo jedno, hlavně že to teklo, ale gurmán a příležitostný degustátor a sommeliér Martyn místní "Topvar" vylil do oné pstruhové vody, zřejmě pod vlivem hlášky "Chlapi, nelejte to pivo z voken." Obživa dolních deseti tisíc byla rázem tatam a místní Spolek dobrovolných hasičů žízně vyhlásil ekologickou katastrofu.

Raději jsme vyrazili o dům dál. Před Žilinou jsme vysekli poklonu místním dálničním stavařům, neboť jejich sobotní rej při stavbě zejména okázalých a architektonicky rozmanitých dálničních mostů byl více než obdivuhodný, což v našich myslích ostře kontrastovalo třeba s typickou sobotní idylou na četných pražských dopravních stavbách.

Malebné vážské údolí za Žilinou v okolí hradu Strečno vyzývalo ke kochání. Pod koly Cihličky jsme ovšem jako Rudolf Hrušínský neskončili. A tak nás mohl přivítat Liptovský Mikuláš, místo našeho druhého noclehu. Martyn navnadil celou čtveřici k obhlídnutí místního aquaparku Tatralandia s četnými atrakcemi a horentními vstupními sumami, které dle zlých jazyků padnou na to, aby údajně termální voda byla adekvátně ohřátá.

Milovník adrenalinu Mr. Cross však ostatní zlanařil k návštěvě jiné zdejší atrakce - bobové dráhy vybudované na nedaleké sjezdovce, která snesla označení "černá". Když jsme stanuli pod svahem, tep se zrychlil a panenky protočily, neboť spád dráhy nebyl pro žádná béčka. Vysoce odpovědný admin si rekreačním stylem dopřál jednu jízdu, ovšem dobrodružná srdce Crossova a Martynova prahla minimálně po dvojnásobku. Již první jízda byla vskutku intenzivní, ovšem když nám obsluha před druhou jízdou sdělila, že dráhu je možné sjet bez brzdění a značky omezující rychlost v místech prudkých zatáček a srázů jsou pouze pro Poláky, naše srdce se rozbušila. Zážitek to byl opravdu neopakovatelný...

Po návratu našemu nájezdu neunikl místní hypermegamarket, neboť (jak bystrému čtenáři jistě neuniklo), měli jsme stále ještě neukojený hlad. Boj o zlevněné grilované kuře z teplého pultu jsme úspěšně vyhráli. Nepoučeni ale odpoledním pivním neúspěchem, zakoupili jsme jedno lahvové s poetickým názvem "Staročech". Slova vyřčená při jeho konzumaci by však rozhodně neměly být publikovány ani před 22. hodinou, tudíž nechám odhad chuti "moku" na bujné představivosti našeho vzdělaného čtenářstva a raději končím sobotní zápis... Howgh!