Deník Expedice Slovensko 2007

Tatry! Už pouhé toto slovo má v sobě příchuť monumentálna. Jako na trní jsme se tedy cítili, když Cihlička uháněla z liptovské kotliny směrem na Poprad, který byl vybrán za nedělní východiště, tedy spíš výjezdiště. Marně totiž fanatický horal Martyn lákal ostatní k legendárnímu "výstupu na Rysy". "Nemáme mačky a cepín," poznamenali suše, přesto Martynovi neuniklo, kterak se Petrovi při pohledu na "štíty hor, co nejdou překlenout" rozklepala kolena. Jistě zimou…

První kontakt s Tatranskými elektrickými železnicemi byl tvrdý a hranatý. Na předimenzovaném popradském nástupišti na nás totiž čekala krabice od mléka. Jinak se rádoby moderní jednotka řady 425 snad ani nazvat nedá. Zaoblená poezie jejich předchůdkyň se kamsi vytratila… S rostoucí nadmořskou výškou začalo zejména Martynovo srdce krvácet. Vzpomínky na hustě zalesněné podhůří, kterým se proplétala trať železnice, vystřídaly pohledy zkázy na holou bezlesou planinu, kde názvy zastávek "Pod Lesem" nebo "Tatranská Lesná" dostávaly více než absurdní nádech. Tatry však žijí dál a zájem turistů tlačících se do vlaku nás o tom jenom přesvědčil.

Slovenské železnice berou TEŽky jako svou výkladní skříň, a proto ani zde nechybělo uvítání cestujících vlakovým rozhlasem, stejně jako cizojazyčné hlášení o následující zastávce. Dikce, kterou místní vášnivá hlasatelka pronáší sousloví "the next stop" má však spíše nádech ostravského dialektu a nikoliv libozvučné oxfordské angličtiny.

Okolí Štrbského Plesa, cílové to zastávky vlaku, nabízí už přeci jen více zeleně. Sotva jsme dorazili, z údolí k nám dorazila doslova pastva pro oči: poetická zubačka z podhorské Štrby a zanedlouho za ní i její druhá kolegyně v luxusním, byť přes den ve výjimečném intervalu 10 minut. Líčit ladnost vozidla vskutku netřeba, stačí se pokochat fotografiemi.

Pouhá pětikilometrová délka tratě a fakt, že Martyn ve své roztržitosti zapomněl koupit v Popradu na zubačku síťový lístek, přispěly k tomu, že jsme se vydali po její trase, samozřejmě směrem dolů. Chtěje se vyvarovat syndromu totožných fotografií, harmonicky jsme se rozestavili (podobně jako včera) podél tratě, tu na skalku, tu na můstek, tu do stružky, a lovili vskutku fascinující záběry. Nu, posuďte sami.

I na sportovní výkon ovšem došlo. Obvyklý dvouhodinový takt vlaku vyžadoval včasné dojití do Štrby, chtěli-li jsme se vyvarovat cestě vzhůru pěšmo. Nevěřili byste však, jak je kochání se tatranskými panoramaty časově náročné. Letmý pohled na hodinky jednoho z nás naznačil, že krutě nestíháme. A tak byla tatranská fauna potěšena pohledem na humornou propocenou čtveřici klopýtající do údolí. Nenechte se zmást, ono běžet směrem dolů má také svá fyzická úskalí: div že jsme nezačali vytahovat své příruční inhalátory. Heroický výkon však slavil úspěch a zanedlouho již jsme kvitovali cestou nahoru náš úctyhodný výkon, zakončený na Plese v kiosku překvapivě bez vysokohorské přirážky delikátní zelňačkou a klobásou, ve které se daly odchylně od pražského standardu najít i stopové kousky masa. Zbytek místního pobytu pak vyplnila převážně kochba (rozuměj, kochání se). Zkrátka a dobře jsme na Plese plesali nad nádhernými sceneriemi, které našinci poprvé představil Anděl na horách. "Pozriete sa súdruzi, Solisko!", zavzpomínal Martyn na jednu z oněch filmových hlášek a šel očíhnout situaci pod touto místní dominantou, vedle které se vypínají vpravdě historické skokanské můstky, pamatující mistrovství světa, právě díky kterému byly električky významně modernizovány. V Petrovi a Crossovi se zase probudil objevitelský duch ve chvíli, kdy objevili traťové těleso staré větve zubačky k původní konečné stanici přímo u jezera. Honza K. to vzal ležérně a kochal se bujnými tvary slovenských děvčat.

Ve větrné katastrofě, která Tatry postihla, jsme spatřili jediné pozitivum: trať TEŽky, stejně jako horští velikáni v čele s Gerlachovským a Slavkovským štítem se stali předměty nádherných panoramatických pohledů, o čemž jsme se přesvědčili při fotocestě podél trati z Vyšných Hágů do Nové Polianky.

Spoj, který nás zavezl zpátky do Popradu, se ukázal jako zatahující do depa, což samozřejmě opět způsobilo mocný cvakot fotopřístrojů. A když jsme o chvíli později stanuli před branou rušňového depa Poprad, zmocnila se nás neukojitelná touha spatřit po delší době poetické električky řady 420 na vlastní oči. Před výraznou cedulí "Průchod depem přísně zakázán" se však naše kroky zastavily, až na odvážného Crosse, zmítaného pudy. Zuřivý štěkot připomínající sibiřského malamuta, který se linul z útrob depa po Honzově infiltraci areálu, Petra s Martynem a Honzou K. chladnými nenechal. Když se ovšem objevitel Jan z areálu vrátil, začali si všichni zmínění váhaví střelci takřka rvát vlasy, protože ulovené diverzní záběry byly grandiózní. A tak se jejich bobříky odvahy zavěšené doma na zdech povážlivě otřásly...

Naším nočním útočištěm se tentokrát stal nedaleký středověký Kežmarok. Kunsthistorická procházka libým historickým centrem (vyhlášeným za městskou památkovou rezervaci) byla stylově zakončena v podzemním restaurantu, kde, vážení, točili Kozla! Blaho, které se rozhostilo v našich útrobách, již těžko v dnešním zápise něco přebije, a proto tady mé řádky mizí…