Hromadná doprava v Sankt Peterburgu

Historie tramvajového provozu, který je do rozsahu sítě, počtu linek i vozidel největší na světě (pro porovnání Praha je cca poloviční), se datuje k 8. září 1863, kdy zahájila provoz první tramvajová trať v podobě koňky. V jejím souběhu byl od roku 1882 experimentálně zkoušen parní pohon, využívaný zejména na okrajových částech města a na příměstských tratích. V roce 1895 je doplnil konečně i elektrický pohon. Zprvu fungoval do roku 1902 velice zajímavě - jezdilo se jen v zimě, kdy byly koleje položeny na ledu zamrzlé řeky Něvy.

Obliba elektrického pohonu stála za zahájením provozu klasické elektrické tramvaje k 29. září 1907. Provoz zajišťovaly motorové vozy belgické výroby, z nichž se do dnešních dní bohužel žádný nedochoval. Masivní rozšiřování elektrické trakce ve světě stálo za postupným omezováním ostatních systémů. V září roku 1917 byla uskutečněna poslední jízda koněspřežné tramvaje, jenž v roce 1922 doplnila i poslední jízda parní tramvaje.

Od roku 1923 se začaly dodávat dvounápravové vozy domácí výroby, typu MC. V pravidelném provozu jezdily do roku 1973, ale jako pracovní a muzejní můžeme tyto malé spolehlivé vozy potkat dodnes.

Stálý růst města si vynutil vývoj nového, kapacitnějšího typu tramvaje. Sovětští dopravní odborníci navštěvovali tramvajová města po celé Evropě, avšak motorové vozy s malými vleky nesplňovaly jejich představy. Až v USA se našla inspirace v podobě velkoprostorového čtyřnápravového vozu typu Peter Witt.
Po návratu do vlasti zkonstruovali podle tohoto vozu vlastní vozidlo. Avšak rozdíl spočíval ve vozové skříni, která byla dřevěná na rozdíl od americké celokovové. V roce 1933 tak spatřily světlo světa vozy AM 33 (Amerikanskij Motornyj) a AP 33 (Amerikanskij Privesnyj). Doplňková číslice 33 udávala rok výroby. Toto pojmenování však bylo pro Rusy nepřípustné, a na příkaz samotného Stalina je typ tramvaje přejmenován na LM resp. LP, Leningradskij Motorným resp. Leningradskij Privesnyj.

Nejhorší období způsobila bezpochyby 2. světové válka a stavění barikád, které vyústilo 8. prosince 1941 v úplné zastavení provozu. Za značného úsilí byl provoz obnoven již 15.dubna 1942. Jelikož jiný druh dopravy nebyl k dispozici, tramvajemi se vozilo všechno - cestující, chléb, zranění a zejména mrtví. Aby se nestávaly v nočních hodinách terči leteckých útoků, jezdily zatemněné a do vozů byly rovněž zabudovány akumulátory, na které se jezdilo v nočních hodinách, aby nejiskřily sběrače vozů. Elektricky ovládané výhybky byly rovněž vypnuty.

Poválečné období znamenalo postupné obnovování tramvajového provozu. Vozový park byl po válce značně prořídlý, zastaralý a poruchový, proto začal urychleně vývoj nového typu. Nejprve se v roce 1947 objevily nástupci vozů LM33 a LP33 nesoucí označení LM47 a LP47, o dalších deset let později se v roce 1957 objevil úplně nový vůz LM57. Ten však mohl jezdit pouze sólo. Mezi lety 1968 a 1986 následovaly dodávky vozů typu LM68 pocházející z Jegorovových závodů. Ty mohou jezdit sólo, ve dvojčatech, případně i v třívozových soupravách.

V osmdesátých letech se předpokládal růst počtu přepravených cestujících, proto s předstihem začal vývoj článkového vozu. LVS 86 byl odvozený z konstrukce vozu LM68, přičemž dle zvyklostí nesl číselné označení podle roku výroby. Tyto šestinápravové vozy jezdí dodnes, většinou sólo, ale na exponovaných spojích i ve dvojicích.
Vozy LM jsou tak trochu raritou. V žádném jiném ruském městě nejezdí a krom několika vozů KTM5 výrobce Usť Katav nejsou v Petrohradě žádná vozidla jiných výrobců- tedy ani české vozy Tatra.

V roce 1995 bylo provozováno 64 linek a ve stavu zůstávalo cca 2145 vozů. Kolejová síť měřila přes 600 km délky, tramvaje najížděly na své linky z 10 vozoven.
Tramvajové muzeum, lépe řečeno síň tradic je ve vozovně Leonova, historická vozidla, čekající na svá zprovoznění byla soustředěna ve vozovně Volodarskogo. Mezi nimi nalezneme i původní vůz koňky, motorový a vlečný vůz MC, vozy LM33+LP33 a v neposlední řadě vozy LM47 a LM57.

Jelikož je páteří dopravního systému metro, jehož první trasa zahájila provoz již 15.listopadu 1955, současnost tramvajím v Petrohradě nepřeje. Zrušeno bylo mnoho tratí, rovněž i některé vozovny, vozový park chátrá a o stavu kolejového svršku nemluvě. Vozy LM68 i LVS86 dožívají a výroba nových vozů typu LM99 se rozjíždí z finančních důvodů velmi pomalu. Většina souprav 2xLM68 musela být z důvodu zajištění dopravní obsluhy rozpojena a zvolna probíhají modernizace stávajících 20 a více let starých vozů.

Nesmíme opomenout ani živořící trolejbusový provoz, jehož kořeny zasahují do roku 1936, kdy byla k 21. říjnu otevřena první trolejbusová trať. Dnes na cca 50 linkách zajišťují provoz ruské vozy ZIU9.