Dne 15. července 1961 došlo k definitivnímu přijetí rozhodnutí o výhledovém řešení MHD v Praze. Koncepce počítala s obsluhou
města kolejovou dopravou v nejzatíženějších směrech a s doplňkovou sítí autobusů. V centru měly tramvajové tratě zamířit pod povrch.
V roce 1963 byl ustanoven Pražský projektový ústav generálním projektantem koncepce rozvoje MHD v Praze.
Na studii se následně podíleli pracovníci Útvaru hlavního architekta hl. m. Prahy, Pražského projektového ústavu a OP hl. m. Prahy.
Na rozdíl od dřívějších studií měla být touto prokázána do všech důsledků i technická realizovatelnost a provozuschopnost navržené koncepce.
Studie sestávala ze tří částí - dopravně-technické, stavebně-technické a stanovení provozních parametrů. Provozně technologické
a ekonomické závěry byly sestaveny tak, aby osvětlily správnost volby nového systému a jeho reálnosti po provozní stránce (tj.
zajištění dostatečné výkonnosti, bezpečnosti, rychlosti a hospodárnosti, po stránce stavební reálnost výstavby tunelových tras a zařízení
v daných geologických podmínkách a při daném zastavění území).
|
|
Dopravně-technická část studie byla zpracována ve dvou fázích. Od června 1963 došlo k upřesnění urbanistických a demografických podkladů
pro návrh etapizace, k rozdělení jednotlivých fází výstavby a k návrhu sítě, jejich zařízení, dimenzování a rozmístění v jednotlivých
etapách. Dále byly provedeny návrhy linkového vedení pro jednotlivé etapy a proveden rozbor centrální oblasti s vyhodnocením variant
vedení tunelových tras z hlediska obsluhy centra a provozní ekonomie. Byly předběžně stanoveny provozní parametry potřebné pro určení
rozsahu a složení vozového parku a proběhlo i posouzení z hlediska obsluhy zařízení celoměstského významu. Ve druhé fázi byly do listopadu
1963 zhodnoceny také jiné alternativní dopravní systémy, zejména klasická městská rychlodráha s použitím konvenčních kolejových vozidel
a provedeno vyhodnocení.
Kolejová doprava měla být v centru sloučena do tří základních podpovrchových kolejových tras:
Špejchar - Staroměstské náměstí - Museum - Náměstí Míru.
Karlovo náměstí - Václavské náměstí - Na Poříčí.
Karlínský viadukt - Hlavní nádraží - Tylovo náměstí (na tuto trasu měl navazovat podpovrchový úsek v Nuselském mostě, jenž měl být
původně napojen na tramvajovou trať v Bělehradské ulici).
|
|
Zrušené tramvajové tratě v centru města měly být nahrazeny autobusovými linkami pro zachování přiměřené dopravní obslužnosti centra.
Celá koncepce podpovrchové tramvaje s překryvnou sítí autobusů byla postavena na minimalizaci přestupů a docházkové vzdálenosti
k zastávkám maximálně 5 minut v okrajových částech a 3 minuty v centru. Maximální zatížení tunelových tras v centru bylo vypočítáno na
12 600 osob jedním směrem ve špičkové hodině. V tunelových úsecích měla být přeprava cestujících zajištěna tramvajemi T3, případně
dvoučlánkovými tramvajemi. Perspektivně byl pro systém podpovrchové tramvaje uvažován provoz bez průvodčích. Minimální provozní interval
v podpovrchových úsecích měl být 58 sekund, na povrchu (Palackého most) poté 50 sekund, minimální přípustný interval byl vypočítán
a zahraniční literaturou potvrzen na 45 sekund. Průměrná cestovní rychlost měla činit 23 km/h u tramvají a 19 km/h u autobusů.
|
|
Prověření varianty MHD postavené na páteřním rychlodrážním systému proběhlo na základě přizpůsobení původních tras Konsorcia z roku 1941
(zejména prodloužení okrajových úseků) na celkovou délku sítě 42 km. Návrh rychlodrážní sítě byl doplněn i překryvnou sítí autobusů,
tramvajová doprava se v této variantě neuvažovala. Jako zásadní nedostatek rychlodrážního řešení se ve své době považovala kvalita pokrytí
území systémem rychlé kolejové dopravy, která tvořila jen necelých 60% území, jež bylo obslouženo systémem tramvaj - autobus. Cestovní
rychlosti se ve výpočtech lišily o 5 km/h ve prospěch rychlodráhy. Využití nabízené kapacity míst bylo u systému podpovrchové tramvaje
vypočteno o 20-25% vyšší než u systému rychlodráhy. Z hlediska kvality obsluhy území byl proto systém podpovrchové tramvaje považován
za prokazatelně výhodnější.
Dalšími argumenty pro zavedení podpovrchové tramvaje byly ve své době:
Nižší investiční náklady na vybudování základní sítě, možnost rychlého řešení lokálních dopravních problémů (z toho plyne např.
i původní představa o napojení Nuselského mostu do tramvajové sítě atd.)
Možnost vhodnější etapizace výstavby. V první fázi není nutné hned budovat ucelený provozní úsek, jako v případě klasického metra.
(Jedna trať metra má obvykle minimální dopad na komplexní zlepšení dopravních poměrů - je nutné v krátkém čase realizovat celou základní síť, což je velmi nákladné.)
Možnost využití stávajících vozidel, tratí, vozoven, měníren atd.
Přesto měl systém podpovrchové tramvaje umožnit budoucí přestavbu na plnohodnotné metro.
To, co bychom dnes dost možná simulovali na super výkonných počítačích, však bylo nutné v šedesátých letech prověřovat reálně, v terénu.
Dne 22. září 1963 od 0:43 do 4:04 hodin tedy uspořádal Pražský projektový ústav praktické zkoušky technologie jízd tramvajových vlaků
v tunelovém úseku s cílem „vyvoditi na zvolených zkušebních traťových úsecích dopravní poměry, odpovídající systému hromadné městské
dopravy, uvažovanému výhledově pro hl. město Prahu."
Zkoušky byly rozděleny na dvě etapy. V první měly být provedeny rychlostní zkoušky vozu typu T1 zatíženým umělou zátěží do hodnoty
normálního obsazení v úseku Otakarova - Průběžná. Při těchto zkouškách měly být získány reálné hodnoty jízdních rychlostí v mezistaničních
úsecích tak, aby odpovídaly trakčním vlastnostem vozu T1. Na základě těchto průměrných jízdních rychlostí a uvažovaných staničních
zdržení zamýšleli projektanti stanovit optimální cestovní rychlost v projektovaném systému.
Druhou, organizačně náročnější etapou zkoušek, bylo zavedení zkušebního provozu čtyř linek na provozní síti se společným traťovým úsekem,
který představoval podpovrchový traťový úsek tak, aby byl co nejlépe simulován provoz na uvažovaných podpovrchových tratích.
Zkoušky tehdy omezoval stav napájení, kabelové sítě, ale také možnosti jízdy s pantografovým sběračem. Proto byla jako zkušební úsek
představující podpovrchový tunel vybrána trať Otakarova - Průběžná o délce přibližně 3,5 km. Do společného „tunelového“ úseku se sbíhaly
čtyři traťové větve se čtveřicí fiktivních linek A, B, C a D od Výtoně, Albertova, Náměstí Bratří Synků a Pankráce, na opačném konci
úseku se poté rozjížděly větve na Černokosteleckou, do Hostivaře, na Nádraží Strašnice a do Zahradního Města.
Výsledkem této nákladné a náročné zkoušky mělo být ověření hodnoty cestovní rychlosti v praktickém provozu při různých intervalech,
ověření maximální hustoty sledu vozu a nejkratšího dosažitelného intervalu při dané cestovní rychlosti na společném úseku (zkoušely
se intervaly 60 a 45 sekund, což na okrajových větvích znamenalo intervaly 4 a 3 minuty). Probíhala také měření spotřeby elektrické
energie.
Pro zkoušky bylo vyčleněno 59 vozů T1 z vozoven Motol, Pankrác, Strašnice a Žižkov obsazených řidičem a průvodčím. Pohotovost mělo mít
19 dispečerů, 15 výhybkářů a také čety vrchního vedení, měníren a výhybkářů. K dispozici byl i autojeřáb pro likvidaci případné mimořádné
události. Noční provoz tramvají byl v tomto úseku zcela vyloučen. Uzavřeny byly také přejezdy pro automobily přes tramvajové těleso.
Řidiči zkušebních vozů jezdili podle určených jízdních řádů, zastavovali v zastávkách a po „odbavení“ fiktivních cestujících ze zastávek
odjížděli na znamení průvodčích, kteří měli určené doby zastávkových pobytů. Konečné zastávky a kontrolní body byly obsazeny dispečery,
kteří byli vybaveni rozpisy času průjezdů jednotlivých pořadí linky. Jejich úkolem bylo zapisovat skutečné časy průjezdů. Veškerá
kolejová rozvětvení na vytýčené trase byla obsazena výhybkáři. Získaná data měla posloužit projektantům k ověření dřívějších
teoretických výpočtu.
|
|
Za opravdu praktickou ukázku reálného provozního režimu na nejzatíženějších úsecích systému podpovrchové tramvaje však můžeme
považovat spartakiádní provoz roku 1965. Tehdy bylo do provozu poprvé nasazeno přes 350 vozů řady T a v úseku mezi Špejcharem
a smyčkou Královka byl provozní režim dosahující takřka plánovaných hodnot centrálního úseku podpovrchové tramvaje.