Jak nějakým obrem po krajině nesmyslně rozházené železniční stavby působí dokončené náspy, mosty a tunely, které vlastně nikam nevedou.
Zůstávají památkou na nesmyslné válečné časy 2. světové války. Pokud o jejich existenci chceme vědět víc, musíme se vrátit do
čtyřicátých let minulého století...
Po tzv. Vídeňské arbitráži v roce 1938 připadl jih Slovenska Maďarsku a železniční tratě propojující střední Slovensko s východem
zůstaly jen izolované navzájem nepropojené úseky. Vážným problémem bylo přerušení železničního spojení do Slavošovských papíren,
jejichž zásobování a doprava výrobků byla na železnici závislá. Tuto situaci měla vyřešit výstavba takzvaných Gemerských spojek.
Ty měly být tři: Tisovec – Revúca (24 km a 6 tunelů), Slavošovce – Lubeník (20 km a 6 tunelů) a Štítnik - Nižná Slaná. Zatímco poslední
úsek zůstal jen na papíru, výstavba tratí Tisovec – Revúca a Slavošovce – Lubeník začala v letech 1940 a 1941.
Práce na stavbě obou tratí postupovaly velmi pomalu, zejména v důsledku nízké priority těchto tratí pro vojenské zájmy Německa. V rámci
výstavby tratě Lubeník - Slavošovce probíhala klasickým způsobem, kdy se nejdříve staví složité objekty (tunely, mosty) a k nim přilehlé
úseky tratě. Postavené tak byly 2 tunely. Slavošovský dlouhý 2401 metrů a Koprášský, dlouhý 245 metrů. V jeho blízkosti pak klenutý
železobetonový Mníšanský viadukt, který se ve výšce až 38 metrů nad údolím rozpíná délkou 120 metrů.
Po konci 2. světové války se území, které dočasně patřilo Maďarsku, vrátilo zpět Československu a výstavba spojek ztratila smysl.
Oficiálně byla jejich stavba zastavená na konci roku 1948 a nám tak do dnešních dnů zůstávají v krajině nikdy zcela nedokončené
významné technické stavby železniční tratě, která vlastně nikdy neexistovala.
Desetiletí se na stavby zapomíná a postupně si je bere zpět příroda. Člověk jen musí smeknout před prací našich předků. Aniž by byla
jejich díla udržována, i po sedmi desítkách let nevyužívání a nestarání se o ně, jsou ve velmi slušném stavu.