Cvičný vůz T3M #5519

Přestože již od počátku osmdesátých let byla v pražských ulicích v provozu více než stovka vozů s modernější tyristorovou výzbrojí, výcvik řidičů probíhal i na přelomu tisíciletí pouze na vozech s odporovou výzbrojí a tyristorovou výzbroj si řidiči osahali na běžných provozních vozech, které byl instruktor schopný zastavit pouze s pomocí záchranné brzdy připojené nouzově kabelem do skříně nad dveřmi. Navíc po dodání vozů T6A5 vyvstal požadavek na výuku řidičů také na vozech ovládaných nikoliv pedály, ale ručním řadičem. Návrh cvičného vozu typu T3M #5519 tak byl zpracován na základě požadavků pracovníků školního oddělení a s ohledem na dosavadní zkušenosti, získané při provozu vozů klasické koncepce.

K přestavbě byla vybrána vozová skříň vozu typu T3M #8088, který byl nahrazen vozem T3M2-DVC s nově vyrobenou vozovou skříní. Původní vůz T3 #6937 ze série vozů #6923 - 6992 z roku 1976 prošel modernizací na typ T3M v roce 1981.

Podobně jako u dalších cvičných vozů se jeho přestavby ujali vlastními silami pracovníci Dopravního podniku v Ústředních dílnách Hostivař. Rozsah oprav vozové skříně byl obdobný jako u každé jiné velké prohlídky. Pro odlišení od ostatních provozních vozidel získal vůz nový unifikovaný lak určený cvičným vozům. Jedná se de facto o inverzní kombinaci ke standardnímu provedení laku, kdy spodní část vozidla je natřena barvou ze slonové kosti a vrchní část je tvořena rudou barvou, končící až v oblině střechy. Na předním čele červená přesahuje až pod světlomety. Podokenní částí prochází zdobný proužek v barvě slonové kosti. Na bocích vozidla je nátěr doplněn výrazným písmenem C doplněným o nápis cvičný vůz v červené barvě.

Vozová skříň prošla kompletní renovací a přestavbou. Obdobně jako u ostatních modernizací byl i zde původní vůz odstrojen až na samotný nosný rám, který byl následně vyspraven, otryskán pískem a po novém osazení plechy nalakován do nátěru typického pro cvičné vozy. Střední dveře byly včetně schodiště odstraněny a podlaha byla v jejich prostoru srovnána do roviny. Předních dveří se rekonstrukce dotkla odstraněním jejich pravé poloviny (pravé křídlo ve směru jízdy), čímž se zvětšil prostor na stanovišti řidiče. V odstraněné části dveří bylo do horní části vsazeno okno používané u autobusů, zlepšující výhled instruktora z vozu. Díky rozšíření prostoru na stanovišti řidiče bylo možné v kabině zřídit stanoviště instruktora vybavené podobně jako u vozidel autoškoly pedálem brzdy, jímž může zasáhnout do jízdy řidiče v případě jeho chybného manévru. Součástí stanoviště je i samostatný panel umístěný pod oknem v chybějícím křídle předních dveří, na němž může instruktor začínajícímu řidiči simulovat některé běžné provozní závady vozidla, včetně duplicitního ovládání některých důležitých funkcí. Dále je stanoviště vybaveno panelem světelných diod pro kontrolu činnosti žáka a některých zařízení vozu.

Stejně jako exteriér vozidla se dočkal jiného barevného schématu, došlo i v interiéru k úpravám. Ve voze byla odstraněna zástěna stanoviště řidiče a na prostorově rozšířený vyvýšený stupínek v čelní části kabiny bylo na stejné úrovni s řidičovým doplněno v pravé části druhé sedadlo, určené pro instruktora jízdy. Společně s ním byl instalován i druhý brzdový pedál, vycházející z koncepce pedálů vozů T3, jímž může instruktor v případě nouze vůz zastavit. Aby měl instruktor dostatečný výhled a přehled o dění podél vozidla, bylo do střešní obliny nad oknem nahrazenou přední půlkou prvních dveří vsazeno do pravé bočnice druhé zpětné zrcátko.

Stanoviště řidiče je vybaveno jak pro řízení klasickými pedály, tak ručním řadičem. Obě zařízení však nelze použít naráz, ale pouze po přepnutí řízení ovladačem na palubní desce. Nechybí elektricky ovládané pískovače působící na zadní podvozek. V případě použití brzdového pedálu instruktora se automaticky zruší případná simulace veškerých závad na brzdách a vůz brzdí normálně až do zastavení. Obě tato opatření přispějí ke zjednodušení obsluhy a zvýšení bezpečnosti provozu.

V prostoru po středních dveřích byla instalována skříň pro umístění drobných věcí, jako například kabelu mnohočlenného řízení, silničních kuželů na trénování odhadu průjezdného profilu apod.

Zbylý interiér prošel částečnou úpravou odlišující jej od sériově dodaných vozů. Došlo k rozdělení přepážkou na dvě nestejně velké části v rozsahu cca 1/3 + 2/3 plochy, jako jsme zvyklí z dalších cvičných vozů, která má za účel snížení hlučnosti motorgenerátoru a lepší tepelnou pohodu posádky vozidla. V zadní části zůstaly zachovány původní sedačky pro cestující - tzv. skořápky, v původním uspořádání. V přední části vozu bylo zachováno celkem 6 sedaček v nezvyklé sestavě 2+1 s tím, že dvojice jsou na pravé straně vozu a jejich doplnění instalací stolečků pro výcvikové pomůcky frekventantů.

Celková koncepce vozu vychází ze zásady co nejmenších úprav jednotlivých dílů a agregátů od sériového provedení, aby se zbytečně nekomplikovala údržba a opravy vozu. Proto všechny základní části el. Výzbroje jsou standardního provedení pro vozy typu T3M.

Proměny cvičného vozu T3M #5519 během času...