Detektivní Kancelář Pankrác Buřtík,
společnost s ručením zcela neomezeným

Je mi jasné, že jste se na tyto stránky podívali jen z čiré zvědavosti a je dost možné, že jste docela vyděšení a rádi byste zjistili, co se tu vlastně skrývá. Ale to byste to měli móc jednoduché. Tak nejprve něco o mně.
V Praze jsem se objevil čirou náhodou v roce 1991, když redakce časopisu Sedmihlásek vyhlašovala pátrání po chlapci s gumou - návštěvníkovi redakčního zázemí, o němž nikdo nevěděl, kdo to je. A na jeho fotografii byly pouze modré tepláky s trčící stahovací gumou na jejich upevnění do pasu. Byl jsem tehdy povolán jakožto poslední žijící dokonalý detektiv z Brdských lesů a vrhnul jsem se do víru pátrání. Chlapce jsem vypátral a mé služby se redakci zalíbily natolik, že jsem zůstal v redakci časopisu až do jeho zániku v roce 1998. Pak jsem se vrátil zpátky ke svému pařezu a v poklidu si užíval lesního rámusu návštěvníků, který občas přerušilo noční ticho. Až teď si na mně zase vzpomněli, a že prý půjdu do elektronické podoby. Ošíval jsem se (já k těmhletěm vymoženostem nemám moc důvěry), ale když mně rvali do skeneru, to jsem málem zdrhnul zase k pařezu. Ale přemluvili mně, a tak jsem zase tady. Zase zpátky na očích veřejnosti. A dokonce barevný! Já byl donedávna jen černobílý a tak je to docela příjemná změna. Ptal jsem se, co tu budu dělat, a nakonec jsem byl příjemně překvapen. Vždyť co by to bylo za tramvajové stránky, které by neprobíraly historky pražských tramvajáků. Tradují se jich desítky (možná i stovky) a většina jich vypráví o boji ševců s kaštany = boji řidičů tramvají s cestujícími. Upřímně řečeno, dějí se v tomhle dopravním prostředku někdy věci, že jeden nestačí zírat. Ale oni i ševci vzájemně mezi sebou a kaštani vzájemně mezi sebou vyvádí zhovadilosti, že jednomu naskakuje husí kůže. Chcete-li se alespoň trošičku pobavit, jsou tu moje Pankrácovskobuřtíkovské stránky právě pro vás. Za pravdivost uveřejněných historek neručím, protože lidová tvořivost tu něco ubere, tu něco přidá a nakonec člověk, který historku prožil ani neví, že se mluví o něm...

Případ první: Modernizace vozů T3B.V
Případ druhý: Vánoční seminář Pražských tramvají
Případ třetí: Hurá na prázdniny!
Případ čtvrtý: Příběh jedné tramvajové tratě...

Příběh první: Čekání na čočky...

Stala se situace, která je noční můrou snad každého řidiče tramvaje. Vůz se vydal po jiné trase, než je trasa plánovaná pro danou linku. Situace o to smutnější, že se stala pohledné řidičce. Zkrátka po výjezdu z vozovny se se svým sólo vozem mířícím na trasu linky 14 dostala do končin, kam rozhodně neměla. Říkala si, že vše ještě zachrání, a protože byla u Bílé labutě, obrátí se přes smyčku Florenc a vrátí se zpět na trasu linky. Na Těšnově vytrvale vyčkala až jí padnou čočky = světelná signalizace umožní jízdu na volno, přejela křižovatku a ke svému zděšení zjistila, že od Bílé labutě se do smyčky nedostane - z tohoto směru do ní totiž nevedou koleje. Problém vyřešila jednoduše. Podívala se se svou linkou do Karlína, kde 14 snad nikdy nespatřily a uháněla to se svým sólíčkem otočit na Palmovku doufaje, že dispečink nezjistí, která bije. Dorazila na Palmovku, podívala se na jízdní řád a zjistila, že když pojede přes Palmovku trochu svižněji, napojí se na čas svého jízdního řádu na Dělnické. Uháněla co to šlo, přijela na Palmovku a v tom se z vysílačky ozval nesmlouvavý hlas dispečera: "KGX5, já KGX5, volám 814 pátou". Řidička vzala vysílačku do ruky a jala se s dispečerem diskutovat: "Paní řidičko, můžete mi říct, kde se právě nacházíte?", optal se dispečer. "No kde asi, na Palmovce ne?", opáčila paní řidička. "A můžete mi vysvětlit, co tam děláte?", ještě se zeptal pan dispečer. "No co asi, čekám na čočky ne?" - odpověděla příslušná paní řidička... Argumentace, která dispečera usadila do kolen. Blb je přece on, paní řidička jen čeká na čočky...

Příběh druhý: Vysokohorský výstup

Pražské tramvajové výluky přinášejí do očí cestujících zmatek nad zmatek. Např. při sloučení linek 9 a 26 v jednu je to jednu chvíli devítka, jinou třicet devítka. Zkrátka zmatek nad zmatek. I zastavila jednou jedna výluková devítka na Evropské třídě v zastávce Sídliště Červený Vrch. Zděšená sjezdařka jen pozorovala, co jí to přijelo za linku. A ostatní cestující vystupovali a nastupovali. Jen ona ne. Rozmyslela se až ve chvíli, kdy řidič začal dávat zvukové znamení o zavírání dveří. V tu chvíli se z jejích úst ozvalo: "Počkejte, pane průvodčí, ještě já vystupuju!". Dveře řidičovy kabinky se otevřely a řidič udělil této cestování chtivé osobě poučení: "Paní, pokud vystupujete, tak už jste na ostrůvku celá. Naschle!". A dveře soupravy zavřel. Vždyť světla měl na volno a velkou část trasy před sebou. Při jízdě na druhou konečnou se mu však vše v hlavě rozleželo. Což když ta starší dáma byla v mládí vysokohorskou horolezkyní a ty tři schody do tramvaje pokládala za výstup na Mount Everest?

Příběh třetí: Abyste mi ty dveře nerozbila...

Tramvaje typu T6A5 vypravují jen dvě pražské vozovny ze sedmi a tak, přestože jezdí pražskými ulicemi již několikátým rokem, existují stále cestující, kteří se s nimi v provozu ještě nesetkali. Jsou zkrátka oblasti, kam tramvaje tohoto typu nezajíždí a zejména sjezdaři = starší cestující o holích, mají s otevíráním jejich dveří předvolbou problémy. I zastavila jednoho dne jedna téšestka v jedné zastávce. A jedna sjezdařka vytrvale vyčkávala u sloupku, až se jí dveře otevřou. Divila se, že z ostatních dveří lidé vystupují i nastupují a jen ty její jsou zavřené. Po chvíli jí to došlo. Bude si je muset otevřít sama. Nedůvěra v elektřinu však vykonala své. Přece se toho tlačítka nedotkne rukou. Ne, to nepůjde... Ale jak tedy. Holí! Připravila si jednu svou berli jak golfovou hůl k úderu a chystala se odpálit tlačítko dveří k poslední jamce. V tu chvíli ruka řidičova otevřela dveře jeho kabinky vedoucí do prostoru pro cestující. Druhou rukou stiskl tlačítko pro otevření předních dveří na svém panelu a ty se otevřely. Vyděšená sjezdařka s holí připravenou k úderu vyjeveně sledovala, jak se dveře otevírají... A z vozu se ozvala řidičova slova: "Abyste mi ty dveře nerozbila...". A pak dveře se před sjezdařkou znovu zavřely jak hora ukrývající drahocenný poklad...

Příběh čtvrtý: Na Karlovo náměstí já nejedu...

Každý řidič tramvaje, než se vydá přepravovat cestující do ulic musí absolvovat kurz v řízení těch dopravních tanků. Vždyť každý z vozů má bez cestujících minimálně 20 tun. Řidiči, kteří se poznali v kurzu se pak na trati většinou zdraví intenzivněji, než-li s ostatními kolegy. Takhle došlo k setkání jedné řidičky a jednoho řidiče v protijedoucích soupravách linek 14 a 9 na Národní třídě. Řidič devítky usilovně mával na svou kolegyni řídící čtrnáctku ve snaze zjistit, co tam dělá, když tato linka přes Národní třídu běžně nejezdí. Řidička zase přemýšlela o tom, proč jí tak usilovně zdraví. Sice spolu absolvovali kurz, ale že by jí musel zdravit zrovinka takhle. No nedošlo jí to. A u Národního divadla přišel cestující s dotazem: "Prosím Vás, ona je na Karlově náměstí nějaká nehoda?". "A jak to mám asi vědět, vždyť já přes Karlovo náměstí nejezdím", odvětila řidička. Pak jí na čele vyrazil smrtelný pot. A vše jí došlo. Znovu se se svou čtrnáctkou vydala jinam...

Příběh pátý: Tady je ale zima...

Snad nejvíce proklínanými jsou mezi řidiči tramvají bezdomovci. Většinou zapáchají, jsou špinaví, ale navíc i opilí. Vracel se takhle pozdní nocí jeden z řidičů se svou denní linkou zpět do vozovny. Byl to zrovinka ten čas, kdy slušného cestujícího již řidič nepotká a Prahou jezdí jen sólo vozy nočních linek plné lidských osudů. A navíc byla zima. Ukrutná zima. Řidiči zbývalo do vozovny již jen pár zastávek a tak vypnul topení do vozu. Sám si lebedil ve své vytopené kabině jen v tričku s krátkým rukávem. Přiblížil se k jedné zastávce a tam stáli oni. Dva bezdomovci. A hrnuli se dovnitř. Protože již řidič pár zastávek netopil a venku byla opravdu zima, zaslechl za chvíli za kabinou rozhovor: "Ty Franto, my jsme snad měli počkat radši na tu noční, tady je hrozná zima!" "No, Pepo, to máš pravdu to snad venku bylo teplejc. Já ti nevim, nevystoupíme si radši?" "No to máš, Frantíku, pravdu. Venku je fakt teplejc. Vystoupíme a počkáme na tu noční. Tam snad budou topit!" Řidič to již nevydržel. Když ti dva bezdomovci opouštěli jeho vůz, otevřel dveře kabinky a ve svém tričku s krátkých rukávem povídá: "Máte nějaký problém, pánové?" "No jo, pane řidiči, vždyť tu máte hroznou zimu!" "Ježiš jakou zimu, pánové, vždyť já tady musím mít otevřený okýnka, abych se neupek!"....

Příběh šestý: Neposedné dítě

Sice to již není v dnešní době obvyklý jev, ale přesto se na tramvajové zastávce objevila mladá maminka a s ní poněkud více malých dětí. Do zastávky se blížila tramvajová souprava a maminka mávnutím ruky upozornila řidiče, že bude s kočárkem a dalšími dětmi nastupovat. Požádala opodál stojícího pána, zda by jí pomohl s kočárkem a ten vyhověl. Pak se rozhodl, že urychlí nástup jejích dětí tím, že je do vozu vysadí. Vzdal první dítě, druhé dítě a podával je mamince dovnitř. Vše probíhalo bez problémů. Třetí dítě se však bránilo, kousalo a vykřikovalo dokonce nezveřejňovatelné nadávky. Pán jej přesto do tramvaje vysadil a dočkal se kousnutí do ruky. Na to říká mamince: "Teda mladá paní, tohleto dítě byste si měla trošku zklidnit. To je neposeda" Paní na to: "Ale pane, to vůbec není moje dítě!" No, rozhovor pokračoval a my si hned povíme pointu, byl to lilipután, který nejenže - samozřejmě - nebyl dítětem oné paní, ale navíc ani nehodlal danou linkou tramvaje cestovat, neb jela jiným směrem...

Příběh sedmý: Co je vlastně zlomeného?

Probíhala takhle jednou v éteru zvuková relace mezi dispečerem a řidičem tramvaje, který nahlašoval, že na zastávce Vinohradské hřbitovy se vyskytuje cestující, jenž se válí po nástupním ostrůvku. Vždy než se mu podaří zvednout se, znovu upadne na chodník. Hovor mezi řidičem tramvaje a dispečerem ještě chvíli pokračoval, ale evidentně nespěl k závěru. Řidič vytahoval z rukávu další trumfová esa, proč nemůže s tramvají ze zmíněné zastávky dále pokračovat a dispečer se nakonec - se zcela vážným tónem hlasu - řidiče zeptal: "A pane řidiči, má ten pán zlomenou nohu, nebo hůl?".....

Příběh osmý: Přirážka

S dispečinkem Elektrických drah se jednoho dne spojil řidič, který se na konečné zastávce nemohl zbavit přiopilého cestujícího. Komunikace s ním byla takřka na nulové úrovni a s dispečerem proto došlo k dohodě, že na místo bude vyslána hlídka Městské policie. Po chvíli se ve vysílačce opět ozvalo klíčování dotyčné tramvaje a řidič informoval dispečera o tom, že se cestující částečně probral. "Tak jsem ho upozornil, že Dopravní pobyt vybírá za pobyt v tramvaji v manipulačním prostoru konečné zastávky smluvní pokutu 300,-Kč za minutu. Na to se cestující zvedl a rychle odešel." Zjevně smích dusící dispečer byl touto informací překvapen, a tak se z vysílačky ozvala jeho odpověď: "Tedy pane řidiči, dobrá práce. Chci se jen zeptat ta smluvní pokuta byla včetně DPH, nebo bez DPH?"   (DPH = daň z přidané hodnoty")

Příběh devátý: Stav a teplota vody v Podolí a Braníku....

Bylo nebylo... Zkrátka v jedné nejmenované vozovně kdysi jezdil řidič, který nebyl příliš oblíbený. Byl to takový mrzout a dělal věčné problémy. Jeho kolegy to již štvalo a přemýšleli, co mu provedou za buřtíkovinu. Napadla je zcela prostá myšlenka - vloží mu do jízdního řádu takovou informaci, kterou bude muset splnit zavoláním na dispečink tramvají. Dali hlavy dohromady a sepsali na papír pár vět. Všiml si toho však jeden z výpravčích, a protože tenhle řidič skutečně nebyl oblíbený říká: "To nemůžete jen tak, v ruce. To musí mít nějakou formu!".  Sedl s k psacímu stroji, vše přepsal na nový list papíru a opatřil razítkem výpravny oné nejmenované vozovny... Co však dopravácký čert nechtěl, řidič - jemuž byl fórem určen - se roznemohl a místo něj byl na linku určen jiný řidič ze zálohy. Že má v deskách s jízdním řádem vloženu jakousi poznámku si v tu chvíli nikdo nevzpomněl. A tenhle řidič byl perfekcionista, chtěl si své povinnosti plnit minimálně na 1000 %. A tak při nástupu na směnu četl v jízdním řádu: Při průjezdu oblastí Podolí a Braníka nahlaš na provozní dispečink stav a teplotu vody Vltavy v této oblasti.  A tak řidič vyjel, na Výtoni se podíval na vodoměrnou stanici a spojil se s dispečinkem a vysvětlil dispečerovi, že na Výtoni je taková a taková výška vody, ale teplotu že neví jak zjistit. Dispečer zalapal po dechu "Prosím, pane řidiči?"  Řidič mu tedy odcitoval do vysílačky informaci opatřenou razítkem výpravny a došlo mu, která asi bije. A protože byl taky známý šprýmař, tak s jen těžko skrývaným smíchem do vysílačky pronesl: "Rozumím pane řidiči, ale tohle je služební hlášení. Nejenže mi nehlásíte teplotu vody, ale navíc podáváte informace z Výtoně a ve vlepce jízdního řádu jasně stojí, že máte předat informace z Podolí a Braníka...."

Příběh desátý: Já už tu zkratku nikdy nepoužiju....

Bylo nebylo... Zkrátka v jedné nejmenované vozovně / a dál už to bude jiné, než příběh devátý :-)) / kdysi vypravoval tramvaje výpravčí, který nebyl příliš oblíbený. Do vozovny toho dne zavítali i dva řidiči, kteří měli na odpolední část směny z vozovny vyjíždět. A protože přišli o něco dřív a nechtělo se jim sdílet výpravnu s tímhle výpravčím, rozhodli se, že vyjedou se svými vlaky na linku 21 dříve a odstaví se ve smyčce v Braníku. Bylo to v době, kdy jízdní řád tramvají kontrolovali dispečeři, sledující bedlivým zrakem hodinky na významných křižovatkách. A naši dva řidiči vskutku vyjeli o dvě hodiny dřív. Odstavili se v Braníku, na trávníku hráli karty a vše by proběhlo OK, jen kdyby na místo nepřijel právě jeden z dispečerů. Chvíli nevěřícně koukal na dvě odstavený jedenadvacítky, chvíli zase na řidiče a pak na hodinky. Hru nervů dlouho nevydržel a vyrazil jak dravec za svou obětí k řidičům. "Tak pane řidiči, co tu děláte?", pronesl úředním hlasem. "Ježišmarjá, Pepo, tak to prasklo," pronesl nahlas jeden z řidičů. "Copak nám prasklo," vyptával se dál dispečer. "Víte, pane dispečer, já se hrozně moc omlouvám, já už to nikdy neudělám, já jsem Pepovi říkal, aby jsme se nejeli tou zkratkou, ale on si nedal říct!". "Jakou zkratkou," pronesl již značně nervózní dispečer. "No přece přes Železniční most," na to onen řidič. Dispečer zakoulel očima, zčervenal a pak začal řvát. Řvát smíchy....

Příběh jedenáctý: Malý velký řidič

Řidič linky 21 má za sebou již nějaké to kolo a odpolední část směny se blíží pomalu ke konci. Na Vápence stojí jeho kolegové, kteří se chystají na nějaké to pivíčko, aby zahnali žízeň. Na našeho řidiče pokřikují a vyptávají se, kdy za nimi přijde. Náš řidič není příliš velký, a tak aby na ně mohl z kabiny své jedoucí tramvaje zavolat z okénka, musí se postavit. Ve chvíli, kdy tohle učinil se mu pravá noha zamotala mezi pedály a on sešlápl pedál jízdy. Tramvaj zabrala a podhodila si výhybky do smyčky Vápenka  řidič zjistil, že už s tímhle nic neudělá a pokud se bude snažit soupravu zastavit nouzovým brzděním, budou všichni cestující ležet na podlaze. Rychle tedy zapnul pravé blinkry, k ústům si dal mikrofon a cestujícím oznámil: "Vážení, ta souprava, co jede za námi se musí dostat před nás, takže jí uhneme okolo bloku smyčky Vápenka a pak se vrátíme zpět na naši trasu!" Stalo se, řidič svou jedenadvacítku úspěšně vyvedl a tramvaj pokračovala na Spojovací. Jenže tam se na kabinu řidiče ozvalo klepání a ve dveřích stál technik jízdy - tedy člověk, který kontroluje, jak řidiči jezdí. "Tedy, Mirku, hodnotím, co sis vymyslel za tý Vápence za výmluvu. Jenže ať jsem koukal, jak jsem koukal, tak jsem žádnou tramvaj jedoucí za námi až na Ohradu neviděl!" povídá řidiči. "No vidíš to, takovej to byl dobytek, on mi jel tak na kufru, že to i přes tu Vápenku vzal za mnou..."