RT6S

Pro veletrh byl však vůz jen narychlo zkompletován a po návratu musel být znovu rozebrán a podroben náročným zkouškám. Dokončen byl až na podzim 1997. Následně byl převezen na kolejovou síť Dopravního podniku Praha a postupně oživován. V prosinci 1997 pak bylo možné tento vůz spatřit i ve vzdálenějším okolí vozovny Pankrác, do níž byl - s ohledem na již přidělené vozy RT6N1 - pro zkušební účely umístěn.

Podlaha vozu je ve dvou výškových úrovních. Použití podvozků Duewag s koly o průměru pouhých 520 mm umožnilo snížit podlahu v prostoru nad podvozky na úroveň 560 mm nad temenem kolejnice oproti 900 mm u vozu RT6N1. Použití menších kol sice omezilo provozní rychlost tramvaje na 70 km/h, ale tento "nedostatek" (s ohledem na maximální povolenou rychlost ve městech) nahrazuje vyšší komfort pro cestující. V prostoru mezi vnějšími podvozky i ve středním článku je podlaha snížena na 370 mm nad temenem kolejnice, což je výška snadno dosažitelná i pro osoby na invalidním vozíku. V prototypu tramvaje RT6S byly použity důležité komponenty německého původu od firmy Siemens. Vůz má od této firmy čtyři asynchronní trakční motory, střídač IGBT a digitální řídící systém.

Sedadla jsou umístěna s ohledem na co nejrychlejší výměnu cestujících, současně jsou vytvořeny prostory pro invalidní vozíky a dětské kočárky. Podél bočnice bez dveří v nízkopodlažní části jsou umístěna pouze jednosedadla. Druhé dveře jsou vybaveny výsuvnou plošinou pro nájezd invalidních vozíků. Jednotnou tvarovou linii doplňuje kapotáž trakčních podvozků, jejíž dolní okraj opticky navazuje na dolní ukončení vozové skříně. Vůz je vybaven třemi dvoukřídlými a dvěma jednokřídlými dveřmi IFE, přičemž jednokřídlé dveře jsou umístěny za kabinou řidiče a na zadní plošině. Přední i zadní čela vozu jsou z vnějšku naprosto totožná. Vyrobena jsou z laminátu a nasazena na rám čela. Vnější podvozky jsou trakční, střední je běžný a je tvořen samostatně uloženými koly v kyvných ramenech.

Zkoušky prototypu se v pražských ulicích táhly několik let, nikdy však nebyl zařazen do provozu s cestujícími. Nakonec byl vůz předán Dopravnímu podniku Liberec, kde obdržel ev.č. 85 a standardní liberecký nátěr tramvajových vozů v kombinaci bílé, zelené a žluté barvy.