Výhybkářská stanoviště

V dubnu 1997 bylo v prostoru smyčky Královka vandaly zapáleno a zcela zničeno předposlední z typických pražských výhybkářských stanovišť. A když pak v první polovině února roku 1998 zmizelo z ulic poslední výhybkářské stanoviště na širé trati, umístěné u křižovatky Flora, mohl by si člověk znalý problematiky a technického pokroku ve vývoji elektricky ovládaných výhybek myslet, že výhybkářských stanovištím již odzvonilo. Řidiči tramvají pomalu ukládaly do kategorie zapomnění hodných návěsti pro pracovníky výhybkářských stanovišť, jimiž sdělovaly svůj směr jízdy křižovatkou - a tedy žádost o patřičné přestavení výhybek - za situace, že křižovatkou neprojížděli po své pravidelné trase.
Jenže pak přišly povodně roku 2002 a náhle bylo všechno jinak. Při následném zprovozňování tramvajových tratí se prostor zastávek Vltavská stal důležitým přestupním uzlem linek povrchové dopravy nahrazujících metro. Aby nedocházelo k jejich vzájemnému zdržování tramvajovými vlaky, očekávajícími odblokování elektromagnetické výhybky ev.č. 132 na křižovatce Vltavská od Pražské tržnice, byla tato výhybka elektricky odpojena. A aby se řidiči tramvají nezdržovali jejím ručním přestavováním, byla výhybka vybavena táhlem prodlouženým mimo průjezdní profil do prostoru chodníku a pracovníkem, který výhybku přestavuje. V prvních dnech měl tento novodobý výhybkář na místě pouze obyčejnou kancelářskou židličku umístěnou na chodníku a přehazoval a přehazoval. V následujících dnech došlo k instalaci budky sloužící jako jeho kryté stanoviště. A protože se některé situace opakují i po letech, objevoval se i na tomto výhybkářském stanovišti text, tolik oblíbený všemi řidiči tramvají - Výhybka není obsluhována - , tentokráte zpracovaný na počítači a nikoliv psaný rukou na papíru od svačiny jako v dřevních dobách těchto výhybkářských stanovišť. Povodňová situace však stále spěje ke svému lepšímu konci a tak - s ohledem na zprovoznění trasy metra C - bylo stanoviště k 18. listopadu 2002 zrušeno...

Výhybkářská stanoviště se v pražských ulicích objevovala postupně a postupně docházelo k jejich zdokonalování. Zatímco nejprve stál výhybkář jen tak na ulici a výhybku přestavoval v tom samém místě, kde řidič, později byly na jejich stanoviště umístěny budky různých tvarů, do nichž byly umístěny vývody prodloužených táhel na přestavování výhybek - tudíž výhybkář ani nemusel vstát ze židle, aby výhybku přestavil. Velice "zábavné" bylo svého času výhybkářské stanoviště u budovy dříve patřící Dopravnímu podniku Praha v Bubenské ulici. Bylo zde umístěno obsazené výhybkářské stanoviště a přesto řidič musel vždy vystoupit a výhybku si přestavit ručně. Cestující nechápali a jen ti poučenější věděli, že zdejší "výhybkář" pouze zadává signál volno na světelné signalizaci - čočkách - pro odbočující tramvaj...
A tak i dnes, v době elektricky ovládaných výhybek platí následující text: